Pachy na druhé straně hranice

Listopad 2017.

Přeložily: Michaela Řezňáková, Lucia Murinová, Rút Benešová, Anna Kleinová

Minulý víkend jsem se dvěma kamarádkami vyrazila na výlet poblíž Prahy. Přišly jsme do jedné vesnice, a já ucítila nepříjemný zápach po oleji, a obě dvě jsem na to upozornila. To je z topení, domnívaly se obě. Anna, která vyrůstala v Německu, vyprávěla, že ho jako dítě vždy cítila, když byla v Česku, a právě kvůli němu tam nikdy nechtěla jezdit. I Marie, která se sem přestěhovala z Francie, podotkla, že tento pach zná jen z Česka.

Udivilo mě to, protože jsem podobně jako Anna vyrůstala v pohraničí, a byla jsem po otevření hranic v Česku několikrát, ovšem tento pach jsem neznala. Tady jsem ho ucítila poprvé. Možná to bylo také tím, že jsme sem s rodiči jezdívali na výlety pouze na jaře nebo v létě. Byli jsme v Českém Krumlově, na Hluboké, v Českých Budějovicích. Pro Annu byl tento pach tím, co v ní z prvních zkušeností a prvního kontaktu se sousední zemí utkvělo. Moje vzpomínky z dětství na Česko mi celkem splývají, ještě si vzpomínám na to, jak jsme byli, tedy s rodiči, sestrou a babičkou, tetou a sestřenicemi v Českém Krumlově. V kavárně jsme si tam dali žlutý džus, asi pomerančový, a pili jsme ho žlutým brčkem z úzkých sklenic s ozdůbkami. A také si vzpomínám na to, jak jsem se procházela s tetiným deštníkem a jak jsem ho na kočičích hlavách rozbila. Rodiče se na mě zlobili, už ani nevím, jestli mi vynadali, ale oni i teta mi ještě později připomínali, že jsem ten deštník rozbila. To je asi moje nejranější vzpomínka na Česko, která se mi jasně vybavuje. Jestli to byla první návštěva „nové“ země v našem sousedství, už ovšem nevím.
Moje ostatní vzpomínky na Česko a na tehdejší Československo nejsou už tak zřetelné. Vzpomínám si na zchátralé domy, hranatá auta (když jsme pak se sestrou kreslily různá auta, tak jsme jim někdy říkaly česká) a na náladu panující v autě, když jsme přejížděli hranice. Rozrušení, strach z ciziny, strach, že by se přece ještě něco mohlo stát. Rodiče měli strach z kapsářů, zlodějů aut, podvodníků. Velmi obezřetně si vybírali, kde zaparkují, a dávali si velký pozor na tašky. Kdybychom jeli na výlet někam po Rakousku, atmosféra by byla úplně jiná. Já se sestrou jsme také byly zdrženlivější, opatrnější.

Vzpomínám si na naši první návštěvu Prahy, to bylo v roce 1997, uprostřed léta, bylo neskutečné horko a já jsem dostala plechovku koly, protože jsem měla žízeň. Měla jsem se rozdělit se sestrou a ona z té plechovky pila úplně jinak než já, a i než pila normálně. Nepřiložila si ke rtům okraj, ale pouze otvor, kterého se snad dotklo méně cizích rukou a byl snad méně špinavý. Měla strach, že plechovka je špinavější, když jsme ji koupili v této zemi, a ne v Rakousku nebo Německu, kde jsme byli na dovolené předtím? Tehdy jsem si to myslela. Možná jsem tento zvláštní způsob pití vymyslela dokonce já a sestra to dělala po mně…
Mé první vzpomínky na Českou republiku mi ukazují, že vládla určitá stísněnost – z mé strany navíc i nevědomost a nepochopení, což se koncem devadesátých let začalo pomalu rozptylovat. Ale „ti Češi“ jsou jiní, o tom v našem pohraničním městě s 8000 obyvateli panovala jistá shoda. Patrně tato jinakost mě fascinovala – to, že o 20 kilometrů dále se nachází země, v níž je všechno úplně jinak: jiné domy, jiná auta, jiní lidé, jiný jazyk a jiná historie. Tato fascinace mimo jiné konečně vedla k tomu, že jsem v nějakých 17, 18 letech, krátce před maturitou, do Česka často jezdila, a nakonec se rozhodla češtinu studovat.

Nyní žiji v Praze. Mám malý byt s plynovým topením, takové jsem měla i ve Vídni. Když topím, nezapáchá; v mé čtvrti to v zimě venku dokonce většinou moc pěkně voní – po dřevě, kterým se topí, a někdy i po kávě, protože nedaleko se nachází malá pražírna kávy. Marie se domnívá, že ten divný zápach z topení už také cítí jen zřídkakdy, že ho ubývá a když, tak je cítit většinou jen na vesnicích.

 

(Překlad vznikl v rámci projekti transkunst na Zentrum für Translationswissenschaft, Universität Wien – za to děkuji Michaele Kuklové)

Gerüche jenseits der Grenze

 

November 2017.

Letztes Wochenende war ich mit zwei Freundinnen in der Nähe von Prag wandern. Wir kamen durch ein Dorf, und ich bemerkte einen unangenehmen Geruch, er hatte etwas Öliges, ich machte die beiden darauf aufmerksam. Dieser Geruch entstehe durch das Heizen, meinten beide. Anna, die in Deutschland aufgewachsen ist, erzählte, dass sie das als Kind immer gerochen hatte, als sie in Tschechien war, und nie nach Tschechien wollte, weil es da immer so gestunken hatte. Auch Marie, die aus Frankreich hierher gezogen war, meinte, diesen Geruch kenne sie nur aus Tschechien.

Ich war erstaunt, da ich – wie Anne – auch im Grenzgebiet aufgewachsen bin, und nach der Öffnung der Grenze mehrmals in Tschechien war, aber diesen Gestank nicht kannte. Ich roch ihn hier zum ersten Mal. Vielleicht lag das auch daran, dass wir immer nur im Frühling oder Sommer Ausflüge gemacht haben – mit meinen Eltern waren wir in Krumlov, Hluboka, Budějovice. Für Anne war dieser Geruch das, was aus den ersten Erfahrungen, den ersten Kontakten mit dem Nachbarland blieb. Meine Kindheitserinnerungen an Tschechien sind ziemlich verschwommen, ich erinnere mich noch, dass wir, also meine Eltern, meine Schwester und ich mit Oma, Tante und Cousine einmal in Krumau waren und in einem Café gelben Saft – vermutlich Orangensaft – getrunken haben, aus schmalen Gläsern, mit gelben Strohhalmen und Dekoration. Und dass ich danach mit dem Schirm meiner Tante spaziert bin und ihn am Kopfsteinpflaster kaputt gemacht habe. Meine Eltern waren böse auf mich, ich weiß nicht, ob sie mit mir schimpften, aber sie und auch meine Tante erwähnten danach ein paar Mal, dass ich den Schirm kaputt gemacht habe. Das ist wohl die früheste Erinnerung an Tschechien, die ich so klar vor mir habe. Ob das der erste Besuch in dem „neuen“ Land in unserer Nähe war, weiß ich aber nicht. Meine anderen Erinnerungen an Tschechien, und an die damalige Tschechoslowakei, sind weniger konkret. Ich erinnere mich an verfallene Häuser, eckige Autos (meine Schwester und ich nannten sie manchmal tschechische Autos, wenn wir verschiedene Autos zeichneten) und die Stimmung, die im Auto herrschte, wenn wir über die Grenze fuhren. Aufregung, Angst vor der Fremde, Angst, dass doch etwas passieren könnte. Meine Eltern hatten Angst vor Taschendieben, vor Autodieben, vor Betrügern. Sie waren sehr vorsichtig dabei, wo sie das Auto parkten und passten gut auf ihre Taschen auf. Die Atmosphäre wäre eine ganze andere gewesen, hätten wir einen Ausflug irgendwo in Österreich gemacht. Meine Schwester und ich waren auch zurückhaltender, vorsichtiger. Ich erinnere mich an unseren ersten Besuch in Prag, das war 1997, Mitten im Sommer, es war unendlich heiß, und ich bekam eine Dose Cola, weil ich Durst hatte. Ich sollte sie mit meiner Schwester teilen, und sie trank ganz anders aus dieser Dose als ich, und als sie sonst bestimmt auch trinken würde. Sie legte die Lippen nicht an den Rand, sondern nur auf die Öffnung, die vermutlich weniger fremde Hände berührt hatten, wo vermutlich auch weniger Schmutz war. Ob sie Angst hatte, dass diese Dose – weil wir sie in diesem Land und nicht nicht in Österreich oder Deutschland, wo wir zuvor auf Urlaub waren, gekauft hatten – schmutziger sei? Ich dachte mir es damals. Vielleicht hab sogar ich diese spezifische Trinkweise entwickelt und meine Schwester machte es mir dann nach … Meine ersten Erinnerungen an Tschechien zeigen mir, dass ein gewissen Unbehagen herrschte – und meinerseits auch viel Unwissen und Unverständnis, das sich freilich Ende der neunziger Jahre langsam klärte. Aber „die Tschechen“ waren anders, darüber herrschte in meiner Heimatstadt, unweit der Grenze, mit etwa 8.000 Bewohner_innen, ein gewisser Konsens. Mich hat wohl diese Andersartigkeit fasziniert, die Tatsache, dass es nach 20 km ein Land gab, in dem alles ganz anders war: andere Häuser, andere Autos, andere Menschen, eine andere Sprache und eine andere Geschichte. Diese Faszination hat schließlich auch dazu geführt, dass ich mit 17, 18, kurz vor der Matura, oft nach Tschechien gefahren bin und mich letztendlich auch dazu entschieden habe, Slavistik mit dem Schwerpunkt Bohemistik zu studieren. In Wien, um dann auch ein Jahr in Prag verbringen zu können. Wo ich mittlerweile lebe.

Ich hab eine kleine Wohnung mit Gaskonvektorheizung, sowas hatte ich auch in Wien. Es stinkt nicht, wenn ich heize, in meinem Viertel riecht es im Winter sogar meist sehr gut draußen – nach Holz, das verbrannt wird, manchmal auch nach Kaffee, den in der Nähe befindet sich eine kleine Kaffeerösterei. Marie meinte, dass sie diesen komischen Heizungsgestank auch nur mehr selten rieche, dass er schon weniger wurde, und meist nur mehr auf dem Land zu finden sei.