Pachy na druhé straně hranice

Listopad 2017.

Přeložily: Michaela Řezňáková, Lucia Murinová, Rút Benešová, Anna Kleinová

Minulý víkend jsem se dvěma kamarádkami vyrazila na výlet poblíž Prahy. Přišly jsme do jedné vesnice, a já ucítila nepříjemný zápach po oleji, a obě dvě jsem na to upozornila. To je z topení, domnívaly se obě. Anna, která vyrůstala v Německu, vyprávěla, že ho jako dítě vždy cítila, když byla v Česku, a právě kvůli němu tam nikdy nechtěla jezdit. I Marie, která se sem přestěhovala z Francie, podotkla, že tento pach zná jen z Česka.

Udivilo mě to, protože jsem podobně jako Anna vyrůstala v pohraničí, a byla jsem po otevření hranic v Česku několikrát, ovšem tento pach jsem neznala. Tady jsem ho ucítila poprvé. Možná to bylo také tím, že jsme sem s rodiči jezdívali na výlety pouze na jaře nebo v létě. Byli jsme v Českém Krumlově, na Hluboké, v Českých Budějovicích. Pro Annu byl tento pach tím, co v ní z prvních zkušeností a prvního kontaktu se sousední zemí utkvělo. Moje vzpomínky z dětství na Česko mi celkem splývají, ještě si vzpomínám na to, jak jsme byli, tedy s rodiči, sestrou a babičkou, tetou a sestřenicemi v Českém Krumlově. V kavárně jsme si tam dali žlutý džus, asi pomerančový, a pili jsme ho žlutým brčkem z úzkých sklenic s ozdůbkami. A také si vzpomínám na to, jak jsem se procházela s tetiným deštníkem a jak jsem ho na kočičích hlavách rozbila. Rodiče se na mě zlobili, už ani nevím, jestli mi vynadali, ale oni i teta mi ještě později připomínali, že jsem ten deštník rozbila. To je asi moje nejranější vzpomínka na Česko, která se mi jasně vybavuje. Jestli to byla první návštěva „nové“ země v našem sousedství, už ovšem nevím.
Moje ostatní vzpomínky na Česko a na tehdejší Československo nejsou už tak zřetelné. Vzpomínám si na zchátralé domy, hranatá auta (když jsme pak se sestrou kreslily různá auta, tak jsme jim někdy říkaly česká) a na náladu panující v autě, když jsme přejížděli hranice. Rozrušení, strach z ciziny, strach, že by se přece ještě něco mohlo stát. Rodiče měli strach z kapsářů, zlodějů aut, podvodníků. Velmi obezřetně si vybírali, kde zaparkují, a dávali si velký pozor na tašky. Kdybychom jeli na výlet někam po Rakousku, atmosféra by byla úplně jiná. Já se sestrou jsme také byly zdrženlivější, opatrnější.

Vzpomínám si na naši první návštěvu Prahy, to bylo v roce 1997, uprostřed léta, bylo neskutečné horko a já jsem dostala plechovku koly, protože jsem měla žízeň. Měla jsem se rozdělit se sestrou a ona z té plechovky pila úplně jinak než já, a i než pila normálně. Nepřiložila si ke rtům okraj, ale pouze otvor, kterého se snad dotklo méně cizích rukou a byl snad méně špinavý. Měla strach, že plechovka je špinavější, když jsme ji koupili v této zemi, a ne v Rakousku nebo Německu, kde jsme byli na dovolené předtím? Tehdy jsem si to myslela. Možná jsem tento zvláštní způsob pití vymyslela dokonce já a sestra to dělala po mně…
Mé první vzpomínky na Českou republiku mi ukazují, že vládla určitá stísněnost – z mé strany navíc i nevědomost a nepochopení, což se koncem devadesátých let začalo pomalu rozptylovat. Ale „ti Češi“ jsou jiní, o tom v našem pohraničním městě s 8000 obyvateli panovala jistá shoda. Patrně tato jinakost mě fascinovala – to, že o 20 kilometrů dále se nachází země, v níž je všechno úplně jinak: jiné domy, jiná auta, jiní lidé, jiný jazyk a jiná historie. Tato fascinace mimo jiné konečně vedla k tomu, že jsem v nějakých 17, 18 letech, krátce před maturitou, do Česka často jezdila, a nakonec se rozhodla češtinu studovat.

Nyní žiji v Praze. Mám malý byt s plynovým topením, takové jsem měla i ve Vídni. Když topím, nezapáchá; v mé čtvrti to v zimě venku dokonce většinou moc pěkně voní – po dřevě, kterým se topí, a někdy i po kávě, protože nedaleko se nachází malá pražírna kávy. Marie se domnívá, že ten divný zápach z topení už také cítí jen zřídkakdy, že ho ubývá a když, tak je cítit většinou jen na vesnicích.